Andrej Tarkovskij: Nostalghia; drama

121 min; rusky a italsky, české titulky

Itálie-Francie-SSSR 1983

Velká cena za režii, Cena Ekumenické poroty, Cena FIPRESCI
nominace na Zlatou palmu na MFF v Cannes (1983)

S téměř tříletou přestávkou tímto postním filmovým klubem navazujeme v sérii našich filmových seminářů na předchozích několik prezentací Tarkovského fenomenálního díla. Po divácky přístupnějších filmech Stalker a Solaris jsme se pak v rámci Školy modlitby ponořili do Tarkovského posledního filmu Oběť a v rámci rozjímání nad tajemstvím Nejsvětější Trojice jsme žasli nad jeho monumentálním  filmem Andrej Rublev. Nyní zveme (skrze společné shlédnutí filmu a následnou diskuzi o něm) k odvážnému ponoření se do Tarkovského předposledního, "nejprožitějšího", v Itálii natočeného filmu, který recenzenti nazývají "filmem nejpůsobivějších a nejúžasnějších Tarkovského obrazů". Nechejme se do něj dále v článku uvést zkráceným textem jedné hutné recenze (plný text ZDE).

„Co jste to za lidi, když já, blázen, vám musím říct, že byste se měli stydět?“, křičí Domenico a jeho žalostnému poselství naslouchá v davu otupělých pozemšťanů jen černý pes, trpělivě čekající ve stínu sloupoví Kapitolu.

Co se muselo udát v Tarkovského duši, aby on, vizionář a malíř zón s věčným deštěm a místností štěstí na dosah ruky, nechal jednoho ze svých hrdinů vzkřiknout ta až na samu dřeň obžalobná slova tváří v tvář apatickému davu - těsně před tím, než se za doprovodu rozladěné „Ódy na radost“ upálí - a aby druhého, v tomtéž čase plamene, srazil v agónii na dno vypuštěného bazénu, kde pozná svou vytouženou chvíli spojení nespojitelného teprve ve chvíli smrti?

Co byl ten zlom? … Ať to bylo, co bylo, nikdy před tím ani potom nebyl Tarkovskij tak osobní, tak stroze poctivý ve střízlivosti náhledu, tak oproštěný od své vize „zóny“, vnášející do všech jeho předchozích filmů moment naděje, která byla tím víc lákavá, čím méně odůvodnitelná…

Tarkovskij k cíli své pouti ke dnu studny, na kterém se zrcadlí obraz pravdy, dospěl až při svém italském pobytu a krutý obraz, který tam na kovově chladné hladině spatřil, ho tak vyděsil, že po jeho horečném naskicování v „Nostalgii“ pocítil potřebu spustit přes něj šátek s málem barvotiskovým návodným obrázkem „Oběti“...

„Nostalgie“ je nejprožitější Tarkovského film a i proto je filmem nejpůsobivějších a nejúžasnějších Tarkovského obrazů. Mám jmenovat? Domenicův synek, klopýtající po schodech chrámu. Vizionářská fotografie černošského dítěte v Domenicově domě. Odpadávající omítka z rozmáčené zdi za oknem Andrejova pokoje. Mefisto se zapalovačem. Východ slunce za Andrejovým ruským domem. Falešná „Óda na radost“. Šleh prvního tónu Verdiho „Requiem“ při Andrejově pádu. Andílek v katakombách. Obvodové stěny rozpadlého chrámu, mezi nimi Andrejův ruský dům, kaluž vody s odrazem slunce z presbytáře a velebně se snášející sníh... A všudypřítomný, nepřeslechnutelný a všepožírající skřípot cirkulárky, zvedající se z údolí...

Jenže... „Nostalgie“ je přes veškerou svou uhrančivou krásu především krutý film. Zadírá se pod kůži, hryzá a už nikdy nepustí…

„On jí to zde řekl“, mumlá u hotelového bazénu Domenico v černém baretu a Andrej zpozorní. „Kdo a komu?“ Domenico mávne rukou vzhůru a další slova jsou už málem zbytečná. „Svaté Kateřině.“ Od příští chvíle už bude Andrej navždy sám, jen se svým andělským znamením ve vlasech a černobílými sny, ve kterých je šťastný - „Ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem“. Smysl tohoto dialogu pochopíte i bez znalosti italštiny a při absenci překladu. Tohle o ničem jiném být nemůže. Tohle je o hrůze z mlčení a o ještě větším strachu z toho, že by Někdo promluvil. O pádu z uhýbání před pravdou - a o stejně nevyhnutelném pádu, když se jí postavíte před chřtán.

Divný je ten svět, který potkal Andrej Tarkovskij po svých padesátých narozeninách, oslavených v zemi, o které bolestně zjišťuje, že pro něj bude navždy cizí. Je to svět plný líbivé krásy, svět, ve kterém se poutníkům skrz něj nedaří pokleknout, svět, který je příliš napřed, aby mu člověk svým uvažováním stačil. „Jeden člověk chtěl zachránit druhého z hlubokého bahna. Nasadil při tom vlastní život, vytáhl ho ven a zachráněný mu povídá - co blázníš, vždyť já tady žiju.“ Andrej Gorčakov mumlá opilý v římských katakombách „blátivou“ historku, která by nenapadla Stalkera ani v těch nejděsivějších snech. Stalker, Kelvin, Spisovatel, Rublev - ti všichni šli vpřed za svou „zónou“, třpytící se alespoň v koutku jejich očí. Andrej Gorčakov, hltající prášky a spalující knihy, už nespěchá. Klopýtá s kalným zrakem tam, kde ví, že na něj jeho Zóna - i s Chárónem - trpělivě čeká…

Nostalgie bývá chápána jako úlevný lidský pocit. Projevuje se jako vytrvalá a hořkosmutná touha po světě, který měl svůj řád, kde každá věc měla své místo, kde scházely pochyby, nejistota a nelad. Nostalgie znamená v tomto významu smutek z toho, že odešlo cosi, co dokázalo samo o sobě naplnit. Bolest z vědomí, že jsem nemohl být účasten čehosi, co je v přímém protikladu s vševládnoucím chaosem. Nostalgie - tedy život udržující povznášející vědomí, že Řád existoval, a že tedy není vyloučeno, že se opět vrátí.

Nostalgie v Tarkovského interpretaci je jiná. Je si vědomá toho, že nejen, že se Řád nevrátí, ale jde ve své destrukci ještě hlouběji - přiznává, že Řád ani neexistoval. V této apoteóze beznaděje se hrdinové „Nostalgie“ mění z převaděčů mezi světem lidským a světem „zón“ v blázny či tragikomické zoufalce, kteří odmítají vidět jinak než v ostrých obrysech - a nemohou tedy vidět žití než jako pomíjivou epizodu v bezedném oceánu nežití…

„Ó matko, záře, která se vznáší kolem tvé hlavy, je radost.“ Tato Domenicova poslední slova před definitivním škrtem zapalovače snad chtějí být laskavou odpovědí na krutý dotaz, vyslovený jeho synkem: „Tatínku, tohle je konec světa?“

Domenico mlčí. Tarkovskij svou uhrančivou „Nostalgií“ odpovídá ano.

Jaká bude Tvoje odpověď? Odpověď zrozená právě z letošní postní doby? 

Petr Hruška

Zdroj: Nostalgie (Nostalghia)

Co o filmu říká sám jeho režisér?

"Film mluví o nemožnosti spolužití lidí, kteří se v podstatě neznají. Kontakt se navazuje poměrně snadno, těžší je poznat se hlouběji... Eugenie se ptá: Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění? Andrej odpovídá: Zrušit hranice!" (Nostalgie podle Tarkovského)

"Dávno jsem chtěl analyzovat stav ducha a pocity sovětského intelektuála v cizině. Čili mé vlastní v dané chvíli. Postupně se dojmy turisty proměnily v cosi hlubšího. Film se stal výrazem mého duševního stavu, mého utrpení: ozvěnou reflexe člověka, který opustil svou vlast. V jistém smyslu je to příběh choroby, příběh vytrácení se paměti. Možná lze nostalgii ztotožnit se ztrátou víry a naděje?" (Nostalgie podle Tarkovského)

Petr Hruška

Související texty:

Závěrečná scéna přenášení svíčky přes prázdný bazén:

Další filmy od Andreje Tarkovského: