Nikolas Roeg: Walkabout

Další nabídka našeho filmového klubu v postní době může na první pohled překvapit. Po Tarkovského filmech Solaris a Stalker, s hlubokým spirituálním rozměrem, se může Walkabout jevit jako dobrodružná oddychovka o přežití dvou dětí v australské poušti nebo jako pouhý přírodopisný film s úžasnými záběry drsné australské přírody. Zdání ale klame a kdo si tento film zvolí jako inspiraci pro vstup do předvelikonočního Svatého týdne, najde v něm hutnou - i když jistě ne prvoplánovou a na první pohled zřejmou - spirituální stravu.

Slovo "walkabout" (česky "putování"), je anglický termín používaný pro dávný zvyk domorodých Australanů (Aboriginců), kteří se ve věku kolem 13 let vydávají na 6 měsíců do pouště a na cestách svých předků tak prožívají hlavní část rituálu svého přechodu do dospělosti ("go walkabout"). A právě motiv lidského zrání je - kromě filozofické meditace nad vztahem původních kultur a dnešní civilizace - hlavním tématem celého filmu. (K tématu "iniciace do dospělosti" viz např. knihu Richarda Rohra, Adamův návrat: Mužská iniciace)

Jak píše Lukáš Gregor ve své recenzi: "Domorodý mladík prochází rituálem, je právě na cestě za dospělostí, na jejímž konci potvrzení dospělosti je. Souběžně se však na tuto cestu vydávají i 'bílé děti'. Chlapec odkládá své hračky, navazuje komunikaci s Aborigincem, dokáže uvažovat jako dospělý. Jeho sestra dospívá tím, že je nucena stát se na poušti jeho matkou, starat se nejen o sebe, ale i o něj. Paralelně se však mění v ženu i po sexuální stránce. Záběry na její nahotu, koupání v jezeře, působí sice idylicky, ale bez jakýchkoliv slov, dalších náznaků jí před divákovýma očima otevírají bránu k dospělosti. Uvědomuje si své tělo, každým ponořením pod hladinu a vynořením nad ní zrání postupuje."

K tomu ale vede dlouhá cesta. A o tom, že je to cesta drsná, se nás (dle mého velmi úspěšně) snaží přesvědčit i kamera režiséra a kameramana v jedné osobě. Ten, usnadním-li si to opět slovy recenze Lukáše Gregora, "záměrně prostříhává záběry klokana se záběry porcování masa na jatkách, vedle dětské tváře malého chlapce klade prostřihy na otcovu sebevraždu atd. Montáž však nestaví pouze na vyvolání šoku. Vynikající je přechod z civilizace na poušť - jen za pomoci pomalé jízdy kamery, která zabírá stěnu, jež najednou skončí, jakoby přechází v písek."

Tato stěna pak hraje symbolickou roli i v samotném závěru filmu, ve kterém naplno, po tématu lidského zrání a tématu setkání kultur, zazní třetí hlavní motiv - otázka komunikace a dorozumění mezi lidmi obecně. Bude hlavní hrdince její vnitřní dozrání vůbec k něčemu dobré uprostřed společenských klišé a očekávání jejího (původního) domova? Nestane se z něj nakonec jen nostalgická vzpomínka na "dobrodružnou cestu pouští"? To si už divák musí zodpovědět sám - možná na svém vlastním životním příběhu...

Na závěr si ještě jednou dovolím vrátit se k postní době. Díky nabídnutým paralelám mezi symbolikou putování pouští a čtyřicetidenní postní dobou, zdůraznění motivu společenství nutného pro přežití, naznačení pralesu hlubokých vnitřních konfliktů na cestě zrání a zdi se podobajících nedorozumění mezi blízkými lidmi, nabídce (možná až příliš romantizujícího) pozvání ke znovuobjevení původní čistoty vztahu mezi mužem a ženou či (ne už tak romaticky laděného) volání po respektování původní přírody může Walkabout na závěr postní doby iniciovat hlubokou osobní sebereflexi:

Petr Hruška

Další info a videa: