Andrej Tarkovskij: Oběť

Andrej Tarkovskij: Oběť

Režie: Andrej Tarkovskij

drama, 142 min; české titulky
Švédsko-Francie 1986, švédské znění

Velká zvláštní cena
Cena za nejlepší umělecké ztvárnění
(kamera Svena Nykvista)
Ceny FIPRESCI a ekumenické poroty
na XXIX. MFF v Cannes 1986

Poté co jsme v našem klubu před časem uvedli již některá stěžejní Tarkovského díla (Stalker, Solaris), jsme se rozhodli uvést jeho dílo vpravdě vrcholné, režisérův poslední film Oběť, natočený na ostrově Götland ve Švédsku v době, kdy autor již bojoval svůj poslední zápas s rakovinou, aby krátce po dokončení zemřel. Tato režisérova umělecká závěť je jedním z dalších filmů, které nelze jen tak vidět a prostě jít dál.

Jak píše Petr Gajdošík: „Oběť je Tarkovského výsostně niterným dílem, které má možná nejspirituálnější rozměr ze všech jeho filmů. Všechny důležité a typické motivy a symbolika (voda, oheň, dům, dítě, blázen-anděl, osobní oběť, mystické splynutí, ikony, vítr, žena vykupitelka, mlčení, sen…), které použil ve svých předchozích filmech, jsou zde koncentrovaně užity k tlumočení jedné jediné myšlenky. Jako by měla tato jejich intenzita a síla dát najevo význam, jaký svému dílu – nebo spíše jeho poselství – autor přikládal.“

Mužský hlas na začátku filmu vypráví starou legendu o mnichovi, jenž na hoře zasadil uschlý strom, suchý kůl, a přikázal svému žáku, aby jej každý den zaléval. Po tři roky vystupuje novic na horu, než se strom nakonec zazelená… Uprostřed dnešního světa plného prázdných slov je důležitý čin. Sebemenší, ale s vytrvalostí a věrností pravidelně opakovaný čin.

„Stačí jakákoli činnost, pravidelně opakovaná, a svět se musí změnit!“ říká hlavní hrdina Alexandr svému chlapci, který nemůže mluvit a s nímž na švédském pobřeží sázejí podobný uschlý strom. A chlapec nakonec, po Alexandrově sebeobětování, jeho dědictví přebírá.

Na závěr filmu jej vidíme, jak vleče vědra vody k suchému stromu, aby si pak pod jeho mrtvou korunou lehl a úplně v posledních metrech prvně promluvil. „Na počátku bylo Slovo,“ cituje chlapec Alexandra a pak se ptá: „Proč?“

„Sledování filmu“, jak píše jiný recenzent a jak lze u Tarkovského předpokládat, „není jednoduché a vyžaduje značné úsilí. Vše v něm je mnohovýznamné a odráží se, jako ve vybroušeném diamantu, v mnoha obrazech. Příklad? Třeba název filmu. Co je tou pravou obětí? To, že se musí Alexandr pomilovat s čarodějnicí, aby zachránil svět? Nebo zapálení vlastního domu? Nebo odvržení sebe sama, zdravého rozumu a Alexandrův pád do šílenství? Či zavržení intelektuálů, celého našeho myšlenkového nazírání jsoucna? Nebo zavržení Tarkovského jako tvůrce sebou samým?“

Je velmi pravděpodobné, že se člověk při prvním sledování filmu uprostřed všech těchto náznaků, vrstev, významů a symbolů zcela ztratí. Ale ono závěrečné „Proč?“ Alexandrova syna je přece jen něčím, co se mu může natrvalo „zadřít pod kůži“. A odpověď na toto „Proč?“ bude u každého z nás jiná – a přece možná v jádru stejná. Možná proto, abychom toto slovo ve svém životě uskutečnili. Možná proto, abychom našli svoji vlastní cestu z virtuálního a falešně blyštivého světa mnoha prázdných slov do reálného a zářivě nádherného světa modlitby, světa oběti, světa činu.

Petr Hruška