Andrej Rublev

Režie: Andrej Tarkovskij
historicko-symbolické drama, rusky
SSSR 1966, 175 min., české titulky

V sobotu před Slavnostní Nejsvětější Trojice nabízíme jedinečnou možnost společně zhlédnout jedinečný film. Film mnohými považovaný nejen za vrcholné dílo Andreje Tarkovského, ale za nejlepší ruský film vůbec. Světoznámý režisér Ingmar Bergman ho považuje za nejlepší film, který kdy v životě viděl. Pokud se ale na dopolední či večerní promítání vypravíte, je třeba se připravit na téměř tříhodinovou meditaci poskládanou z mnoha jednotlivých obrazů, které spolu na první pohled vůbec nesouvisejí. Až v závěru je vše geniálně propojeno.

Dále v článku připojujeme výtah z recenze Vladimíra Suchánka.

Je vyprahlý, člověk a saje do sebe životnost Božího světa. Bříza v dešti u pole, lesní potok, plující had, uschlý pařez, pohanský obřad letního slunovratu, polibek obnažené dívky. Člověk je mnich. Chvěje se s ním země a jeho srdce je stále žíznivější. Maluje srdcem po duši. Pak zůstane sám ve vypáleném chrámu mezi mrtvými s rukama od krve. „Co lidí, lidmi se neoháněj, pro Boha tvoříš, jemu se budeš zodpovídat," slyší hlas učitele. Ne, s lidmi už ne, a zmlkne jako kámen do bolesti. Zabili Boha, lidé? Tam, na počátku, kdy chtěli vzletět nad věže kostela? Ticho jej vyprazdňuje od samého sebe až po snesitelnou mez...

Tvůrčí muka a bezmocnost před tváří Boha, čistota bílé stěny chce čistotu a pravdu srdce. („Nechci strašit lidi, poslední soud, proč, komu to prospěje!") Rubljov cítí Boha jako duchovní součást sebe, neoddělitelnou duchovní součást! Proto vědomě odmítá tvořit Lásku jako obraz strachu. Zde jsou počátky jeho geniální „Sv. Trojice". Bůh jako trojjediný systém vztahů absolutní lásky, který sám sebe jako svůj Syn dává v oběť za hříchy lidstva. Toto trojjediné vyvrcholení lásky Rubljov zobrazuje jako kalich tvořený troj-jedinou bytostí Boha jako Otce + Syna + Ducha sv. V tomto „kalichu absolutní lásky" je druhý (vnitřní) kalich (srdce Otce) s eucharistií. Hle, Já Bůh jako Syn Člověka v absolutním oddání se pro člověka. Proto „vezměte a jezte z toho všichni - toto je moje tělo, které se za vás vydává".

To je podstata Rubljova jako člověka, jako mnicha i jako umělce. Zde se prakticky ztotožňuje s mystickým prožitkem úplného duchovního sjednocení, nebo lépe řečeno splynutí s ohněm lásky, o kterém rozjímá sv. Jan od Kříže. V obrazném smyslu byl Rubljov jeho uměleckým předchůdcem. Lidská duše jako snoubenka Kristova - milující v milovaného přetvořená...

Rubljov zvítězil nad sebou samým. Jeho ukřivděná pýcha taje spolu s posledními zbytky sněhu a očisťující se ruská zem se navrací do pravdy obrazu Boží krajiny. Oběť byla přijata. Chlapec je obětním beránkem za celý svět. Je u obětního ohniště s pranýřem, u něhož připoutávali oběť. Tento kůl i poloha chlapce ležícího u něj jsou komponovány tak, že připomínají nejen Kristovo snětí s kříže, ale když si jej Rubljov vezme na klín i Pietu. Oheň už dohasíná - oběť byla uskutečněna. A zvony hrají a hlaholí v jásavé chvále obětovaného a vzkříšeného Syna Božího. Vznešený čas Velikonoc. Lid jásá: „Christos voskres, vo istinu voskres!"

A Kristus skutečně vstal z mrtvých. Jeho vzkříšení je vítězstvím svaté podstaty života nad hříchem a smrtí. Rubljovovo: „ No tak, dost, stačí, přestaň, tak už dost, to stačí, no tak..." - není určeno jen chlapci, ale také sobě samému. Už to všechno stačí, dost bylo ticha, lítosti, smrti. Zůstala jen svatá pokora a Otec zve k sobě. Je zapotřebí podat svědectví nejvyšší, svědectví své lásky. Vyslovit slovo, k jehož vyslovení jsem byl povolán na tento svět. Vyjevit podstatu svého srdce jako obraz posvátné skutečnosti - ikonu.

V této chvíli se stáváme účastníky tajemství. Celý film se znovu symbolicky opakuje v zrcadlovém obrazu srdce. Ve svědectví těch, kteří v tomto vítězství žijí (Rubljovovy ikony a liturgický zpěv velikonočních obřadů - Gospodi pomiluj). Z černobílé (život) přechází obraz do barvy (svědectví srdce). Celá tato závěrečná symbolická scéna je vlastním teologickým zhodnocením filmu. Z barevného obrazu vyhasínajícího obětního ohniště, z jeho popela jako vzkříšený život vyvstávají Rubljovovy ikony. Prolínají se jedna v druhou a jsou představeny všechny, které se pokládají za jím vytvořené. Ve svém komplexu vydávají svědectví o Kristově životě. Kamera snímá ikony v nepřetržitém pohybu, jenž ve svém souhrnu náznakově symbolizuje Kříž.

A do centra (srdce) tohoto kříže zasazuje ikonu „Sv. Trojice". Jejím srdcem, tedy centrálním symbolem této ikony, je eucharistie - Tělo Kristovo. Jako oběť za hříchy člověka. Tarkovskij oba tyto významy důrazně a vědomě akcentuje.

Proto jediným možným koncem tohoto zpěvu radosti srdce je „Spas" - tvář Vzkříšeného Krista vítězného, který vysvobozuje a očisťuje celý svět krví své oběti (déšť - jako krev Kristova v eucharistii „občerstvuje" všechny - a v tomto dešti koně ve volné přírodě jako znak věrohodného obnovení [osvobození] celého světa pro život věčný.

Teprve teď jsme připraveni pochopit lidského génia: (...) Ikonu jako posvátný obraz Boží, který našel ve svém srdci po návratu do domu Otcova. Zakončení mlčení je Rubljovovým svatebním slibem věrnosti svého srdce Bohu. „Spolu půjdeme do Trojice (v chrám i lásku), ty budeš zvony odlévat a já ikony malovat." Tedy svatební smlouvou v duchovním slova smyslu!

Doc. PhDr. Vladimír Suchánek, PhD.
Ze 4. kapitoly knihy
Souhvězdí touhy: Andrej Tarkovsikj - umění jako teologie

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle fenomenální veledílo viděl poprvé, protože Sedmá pečeť je proti Andreji Rublevovi „pouhý“ odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu - celá kvanta režisérů vzhlíží k Woody Allenovi, Woody Allen vzhlížel k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij… ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu.

Z recenze filmu Andrej Rublev od Alana Beguivina na ČSFD (www.csfd.cz)

Související texty:

Další filmy od Andreje Tarkovského: